Moment pohody s kamarády, odpočinku pod palmami na břehu jezera při západu slunce v okrajové části hlavního města Vietnamu Hanoj. Po několika dnech strávených uvnitř této metropole je odpočinek opravdu zasloužený a důležitý, protože obzvláště pro nás Evropany je Hanoj šílená. Právem ho přezdíváme betonová džungle.
Doprava v Hanoji
Vzpomínám na první den na motorce zde – velmi intenzivní. Doprava v Hanoji funguje asi následovně. Pravidla zde neexistují, tedy vyjma toho že všichni stále troubí. Červená na semaforu je brána spíše jako doporučení zastavit, ale rozhodně ne zákaz. Ve Vietnamu se jezdí vpravo. To ale neznamená, že všichni v pravém pruhu jedou ve stejném směru. Spíše to je tak, že většina jede ve stejném směru, ale zbytek si to štráduje v protisměru. Neexistuje žádná přednost v jízdě zprava nebo přednost na hlavní silnici. Jede ten, co se nebojí jet a co více troubí.
Ale zároveň jede ohleduplně k ostatním, což je velmi důležitý aspekt. Vlastně i to troubení je projev ohleduplnosti, ačkoli po hodině v této dopravě to tak rozhodně nevnímám. U nás je troubení spíše jako: „Uhni debile!!“ Tady to znamená: „Dávám o sobě vědět, jedu kolem tebe zleva“. Jenomže když jede vedle sebe 10 řad motorek a mezi tím se prodírají auta a každý troubí, tak si člověk připadá jak na pouti. Obzvláště proto, že spoustu aut i motorek si klaksony vylepšují a ty místo klasického troubení hrají různé fanfáry a melodie. Zároveň je hlasitost některých tak vysoká, že když za vámi jede autobus, o kterém nevíte a zatroubí, tak se na motorce leknutím řádně posadíte do pozoru.
Ale zároveň jede ohleduplně k ostatním, což je velmi důležitý aspekt. Vlastně i to troubení je projev ohleduplnosti, ačkoli po hodině v této dopravě to tak rozhodně nevnímám. U nás je troubení spíše jako: „Uhni debile!!“ Tady to znamená: „Dávám o sobě vědět, jedu kolem tebe zleva“. Jenomže když jede vedle sebe 10 řad motorek a mezi tím se prodírají auta a každý troubí, tak si člověk připadá jak na pouti. Obzvláště proto, že spoustu aut i motorek si klaksony vylepšují a ty místo klasického troubení hrají různé fanfáry a melodie. Zároveň je hlasitost některých tak vysoká, že když za vámi jede autobus, o kterém nevíte a zatroubí, tak se na motorce leknutím řádně posadíte do pozoru.
Intuitivní řízení
Vzpomínám na situaci, kdy úplně poprvé odbočuji doleva na tří 3 pruhovou silnici a dle evropských zvyklostí dávám přednost a čekám na chvíli volného prostoru. Marně. Ta chvíle nepřichází a pravděpodobně dalších několik hodin ani nepřijde. A tak posbírám svoji odvahu a s důvěrou vjíždím do tohoto proudu motorek a aut. A pak se dějí věci. Proud motorek jako by mě obtékal a pomalu tak proplouvám do tíženého směru. Je to pro mě hodně neobvyklé a zpočátku stresující, ale po čase si na to začínám zvykat, a dokonce si toto intuitivní řízení a plynutí, jak ho nazývám, začínám i užívat.
Z počátku jsem přemýšlel, jak může něco takového vůbec fungovat. U nás nejsem zvyklý v dopravě natolik důvěřovat ostatním účastníkům dopravy, spíše vidím vždy možné nebezpečí, a tak tomu přizpůsobuji jízdu. Ale tady tento přístup vůbec nefunguje. Možná to vypovídá i o celkové důvěře a ohleduplnosti společnosti, kterou tady vnímám více. Možná proto, že oni ji trénují každý den na silnici. U nás díky pravidlům a dopravním systémům můžeme cestovat mnohem rychleji, ale potom když se stane nehoda, může to být vážné. Tady doprava probíhá v mnohem nižší rychlosti, a tak pokud se něco stane, je to jen drobný ťukanec.
Na druhou stranu u nás díky systémům a pravidlům jezdíme mnohem ekologičtěji. Tady lidé ve velkých městech žijí v oblaku kouře, a tak většina z nich používá respirační roušky. Smog zde v Hanoji je takový, že při pohledu do dálky vidíte mlhu. Nejdříve jsem si myslel že je to přírodní mlha, a to že nevidím slunce už několik dní jsem vyhodnocoval jako normální oblačnost. Až po delší době mě došlo, že je to smog.
Po pravdě si nedokážu představit žít v takovém městě dlouhodobě, to bych asi nepřežil. Člověk zpočátku ani nevnímá, jak tento zvukový, světelný a “kouřový” smog působí. Nastupuje to velmi plíživě. Až v momentu zastavení, uvolnění si lze uvědomit, jak je stažený a jak tento stres zase pozvolna odchází.
Důležitost odpočinku
A co z toho plyne za ponaučení? Ačkoliv většinou nežijeme v takovýchto extrémních podmínkách, jsme většinou více či méně stresu vystaveni. Pokud si nedopřejeme zastavení, odpočinek, relaxaci, nedáme tělu možnost regenerovat. Navíc si často ani neuvědomujeme, že jsme v napětí, protože to přichází plíživě. A tak je důležité si dopřát odpočinek pravidelně. Pod odpočinkem není myšleno pouze lehnout si. Je tím myšleno spíše vyvážení, protipól toho, co jsme dělali předchozího půl dne. Pro někoho, kdo je denně v pohybu a pracuje fyzicky, je lehnutí a fyzický odpočinek to co potřebuje. Ale pro někoho, kdo sedí denně půl dne u počítače a pracuje spíše mentálně není rozhodně lehnutí doma u televize to co potřebuje. Ten by si měl naopak jít zacvičit nebo dělat jinou fyzickou činnost.